SPOV - Spolek pro obnovu venkova | SPOV - Spolek pro obnovu venkova | SPOV - Spolek pro obnovu venkova | SPOV - Spolek pro obnovu venkova

Hledání

Hledat:

Aktuality

9. května 2019

Nejsme postižení, jsme prostě chudí


Článek emeritního starosty obce Jiřetín pod Jedlovou, místopředsedy Spolku pro obnovu venkova ČR a senátora Josefa Zosera, napsaný v reakci na jednání Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí Senátu Parlamentu ČR 24. dubna 2019 (usnesení výboru z tohoto jednání si můžete stáhnout zde). Mimo jiné v něm navrhuje možnost využití místních akčních skupin při rozhodování o prioritách jejich územního obvodu a o jejich realizaci v rámci státem podporovaných projektů - viz tučný text v části Ministerstva i kraj jsou poněkud "z ruky".
 

Nejsme postižení, jsme prostě chudí,

 

přitom jsme solidární, ale také žijeme v nádherné krajině obklopeni kopci a ze tří stran hranicemi se Saskem. Hovořím o nejsevernější části ČR, Šluknovském výběžku. Jak to spolu souvisí, se v krátkosti pokusím vysvětlit.

 

Patřili jsme k nejvyspělejším regionům, stali jsme se však odkladištěm

 

V loňském roce jsme si připomněli 100 let od vzniku naši republiky. Právě v této době náš Šluknovský výběžek, kde žilo víc jak sto tisíc obyvatel, byl jedním Z hospodářsky nejvyspělejších regionů nově vzniklého státu. Varnsdorf se svými více jak 20 tisíci obyvateli a více jak stovkou továrních komínů tyčících se nad tehdejšími fabrikami byl nazýván českým Manchestrem. Bohužel to netrvalo dlouho. Od třicátých let, tj. od doby hospodářské krize, jsme pomalu chudli. V padesátých letech jsme se stali odkladištěm nepohodlných osob, které byly trnem v oku budovatelům socialistického státu. Z vnitrozemí k nám přestěhovali stovky řádových sester a tisíce Romů, převážně ze Slovenska, kteří pracovali hlavně ve státních statcích. Jejich potomci v několikanásobném počtu u nás žijí dodnes. Na dno jsme si sedli počátkem nového tisíciletí. V té době se nezaměstnanost v našem regionu blížila 20 %. Když se situace začala zlepšovat, tak posledních deset let řešíme, jak region posílit bezpečným a dostatečným množstvím elektrické energie. V současné době se projednává EIA, ale řešení je stále daleko a to také díky nedostatečné legislativě týkající se liniových staveb. Uvedený problém byl též několikrát projednávaný v zákonodárných lavicích, bohužel prozatím bez potřebného efektu.

 

I když jsme chudí, snažíme se pomoci potřebným, ale…

 

Byť jsme oproti mnohým regionům stále chudí, a to nejsme v rámci ČR  sami, tak jsme stále solidární  hlavně k lidem, kteří potřebují pomoc. V regionu máme několik ústavů, ve kterých dlouhodobě pobývají klienti z celé ČR, a to v Lipové, Brtníkách, Dolní Poustevně, Kytlicích, Krásné Lípě a v Jiřetíně pod Jedlovou. V případě posledně jmenované obce, ve které jsem 25 let starostoval, v ústavu žije až 60 osob, které nejsou v obci trvale hlášeny. Je to 10 % z celkového počtu našich obyvatel, na které v rámci rozpočtového určení daní obec nedostává žádný finanční příspěvek, i když jim poskytuje obdobné služby jako trvale bydlícím obyvatelům.

 

Podnikání s chudobou se stále vyplácí

 

Do Jiřetína zavítal před více než rokem i premiér Andrej Babiš. Navštívil  ústav Máří Magdalény pro hendikepované matky s dětmi. Zcela jistě mu tam nesdělili, kde končí většina klientek v případě, že se jim nezamlouvá poměrně přísný domovní režim zmíněného zařízení. Bohužel se nevrací do velkých měst z celé ČR, odkud přišly, ale buď si samy najdou bydlení, nebo jim pomohou pracovníci ústavu. Hádejte, kde končí? Ne, v naší obci ne, neboť se bráníme přidělování obecních bytů těmto klientkám, ale často v našem chudém výběžku v jedné z nejrozsáhlejších sítí sociálních bytů v ČR. Tyto byty již déle jak pět let stále slušně za podpory státu, formou vyplácených doplatků, vydělávají jejich majitelům. Podnikání s chudobou se stále vyplácí. Kde jsou sliby premiéra Nečase, který v roce 2012 po pouličních nepokojích ve Varnsdorfu a Rumburku, nám starostům na setkání v Rumburku slíbil, že do roka vláda zastaví zmíněný způsob podnikání. Kde jsou sliby dalších vlád a premiérů?

 

Pomůže projekt „Výstavba“? A komu?

 

Nevím, zda připravované řešení s až 100% dotací poskytnuté obcím na výstavbu sociálních bytů bude řešením. Pro obce, které svůj bytový fond v minulosti prodaly nebo žádný neměly asi ano, ale co bude s obcemi, které si obezřetně ponechaly alespoň část obecních bytů, za což jsme byli v minulosti častokrát peskováni? Mnohé z těchto našich bytů jsou vybavením horší než nově budované sociální byty. Tyto obce nepotřebují stavět byty nové, ty potřebují stávající bytový fond revitalizovat včetně oprav fasád nebo výměn oken. Věřte, že za sociální nájemné, které platí místní občané za tyto obecní byty, se zmíněné úpravy nedají pořídit.

Takže při společných jednáních dlouhodobě konstatujeme, že stát, jako takový, doposud řeší velmi laxně problematiku chudých, pardon, správně strukturálně postižených regionů, byť se o této problematice popsaly stohy papíru a bylo vysloveno mnoho slibů.

 

Podívejme se také na dostupnost nemocniční péče

 

Jak jsem zmínil v úvodu, žijeme v nádherné krajině plné kopců a památek po našich předcích, to si místní často ani neuvědomují, žijeme v krajině, jejíž součástí je CHKO Lužické hory a NP České Švýcarsko. Obyvatelé si tuto zmíněnou kopcovitou krajinu aktuálně uvědomili v jiné, bohužel negativní souvislosti. To, když  se před koncem roku  dozvěděli, že bude během Vánoc, kromě pohotovosti, uzavřená z důvodu nedostatku personálu jediná naše regionální nemocnice v Rumburku pro 55 tisíc místních obyvatel. Region protíná nezpoplatněná komunikace I/9, kterou si stovky kamionů denně zkracují cestu na dálnice do Saska i opačným směrem. V zimě se dost často stává, že tato vozidla ucpou ve zmíněných kopcích jediné spojení s vnitrozemím. Zde se totiž nacházejí nám nejbližší nemocnice v České Lípě a v Děčíně, obě vzdálené pro nejodlehlejší obce až 70 km. Přitom v saském městě Sebnitz sousedícím s naší Dolní Poustevnou rozděleném pouze hraniční čárou, kde se nachází velká funkční nemocnice s poměrně vysokým zastoupením českého ošetřujícího personálu, ošetřit pacienty z české strany  nelze. Věřím, že si někteří krajští politici v této souvislosti po Vánocích oddechli, neboť se v regionu nestalo nic závažného.  Jsou to právě oni, kteří zodpovídají společně s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou za zajištění zdravotní péče.  

 

Pomoci mohly evropské fondy

 

Částečně mnohým chudým regionům mohly pomoci evropské fondy. Měly prioritně směřovat do hospodářsky slabších regionů. Bohužel ke snížení hospodářských rozdílů uvedený dobrý záměr nevedl a skončil v mnohých případech u soudů, které stále ještě probíhají. Jak si koaliční velké kamenné strany v té době část dotací rozdělily, je nám známo. Nezapomnělo se „při pečlivě nastaveném systému posuzování žádostí o dotaci prováděném několika nezávislými hodnotiteli“, odklonit část i pro kamarády a sponzory zmíněných partají.  

 

Nůžky se rozevírají dál v době, kdy venkov ani postižené regiony z evropských fondů moc nečerpají a národní programy včetně RESTARTU se rozbíhají pomalu. Nicméně od loňského roku jsou patrné pozitivní změny co do rozsahu i výše finančního zajištění jednotlivých dotačních titulů. Doufáme, že se to v příštím roce ještě zlepší. Bohužel z formulářů některých žádostí o dotaci doposud nezmizely zbytečné kolonky s opakujícími se dotazy po vzoru žádostí z evropských fondů nebo podle nás nekoncepční výluky uznatelných nákladů, např. u dotačního titulu Rekonstrukce a přestavba veřejných budov není u několikamilionové akce uznatelným nákladem instalace nové lávky pro tělesně postižené za cca 150 tisíc Kč. Místo toho, aby uvedený projekt dostal lepší hodnocení, tak to strčíme do výluky se sdělením, že na takováto zařízení jsou vypsány jiné podpůrné programy, tak si zažádejte tam. Když už někdo na ministerstvu konečně připustil to, že na lokální koupaliště je možné zažádat o dotaci (řešíme, zda ve výluce nejsou bazény a co se skrývá pod slovem lokální), tak se objevují takovéto další jobovky. Často při těchto příležitostech vzpomínám na dotační titul vyhlášený na konci 90. let ministerstvem pro místní rozvoj za dob působení ministra Jaromíra Císaře. Jednoduché, srozumitelné a akční.

 

Ministerstva i kraj jsou poněkud „z ruky“

 

V současné době se nám také nezdá princip rozdělování některých dotací, který si stále uzurpuje samotné ministerstvo, a to někdy i složitě na doporučení krajské regionální stálé konference (KRSK). Ministerstvo a kraje jsou od nás poměrně daleko a často odtrženy od reality. Bohužel jsme zrušili okresní úřady a tím i okresní shromáždění, kde jsme se mnohokrát dohadovali, co je v okrese prioritou a na co použijeme společné peníze. Dokonce i předseda senátu a bývalý dlouholetý primátor Teplic Jaroslav Kubera se v nedávném rozhovoru pro měsíčník Veřejná správa přimlouval za zřízení malých okresů. Ptám se, proč je zřizovat, když je máme, a to v podobě 205 měst s rozšířenou působností. Bohužel ve vztahu k nám obcím patřícím do jejich obvodu mají tato města pouze minimální kompetence a v rámci regionálního rozvoje, kde bychom to potřebovali nejvíce, dokonce žádné. Stačilo by při těchto městech – malých okresech zřídit odbory regionálního rozvoje v rámci přenesené působnosti státní správy s možností, mimo jiných kompetencí, podávat žádosti na čerpání financí z dotačních titulů sloužících k rozvoji daného regionu. O prioritách obvodu a o realizacích předložených projektů by rozhodovali místně příslušní starostové obcí, podpořeni usnesením svých zastupitelstev, každý s hodnotou jedno hlasu, prostřednictvím malého „trojkového“ shromáždění. Takto bychom si v praxi uměli představit princip subsidiarity, to je rozhodování zezdola. Musíme totiž připustit, a dlouholetá praxe to již ukázala, že je možné na katastrech malých obcí navrhnout takové záměry, na které ta daná obec nebude mít finanční prostředky a o jejich realizaci zájem, neboť přínos pro místní občany nebude až tak významný, ale pro rozvoj regionu bude mít značný přínos. Než by se uvedené legislativně upravilo, mohly by se rozšířit dotační kompetence místních akčních skupin. Ty mají v současné době největší přehled o potřebách v místních regionech a z tohoto důvodu by mohly u některých dalších dotačních titulů nahradit nám vzdálená ministerstva.

 

I nádherná příroda má svůj potenciál

 

A právě v úvodu zmíněný, zdaleka nepodchycený a hluboce podfinancovaný, potenciál nádherné přírody a památek by do našeho chudého regionu mohl přivést kromě nových pracovních míst i zkvalitnění služeb pro předpokládaný nárůst návštěvníků a tím pomoci zvýšit prosperitu a hospodářský rozvoj našeho výběžku. Drobné věci a stavby v této oblasti již máme za sebou. Propagačních materiálů, informačních tabulí, cyklostezek, naučných stezek již máme hodně. Potřebujeme pomoci při budování finančně náročnějších i atraktivnějších staveb, jako jsou např. záchytná parkoviště, sedačkové lanovky, turistické mosty, sportovní haly, které by nesloužily pouze návštěvníkům regionu, ale i místním občanům, mnohdy se stěhujícím od nás z venkova do velkých měst. Pravda, hlavně za prací, ale často i za nabídkami atraktivnějšího volnočasového kulturně-sportovního vyžití. To chceme v tomto státě i nadále podporovat výstavbu paneláků naležato včetně doprovodných staveb v anonymních satelitních částech obcí kolem velkých měst? Kdo to ještě neviděl, tak doporučuji si projít severní části městečka Líbeznice. Z Prahy to není daleko.

 

Jak se k obdobnému problému staví vláda Německé spolkové republiky, máme u nás denně na očích. Stačí se podívat do pár kilometrů vzdálených lázní Oybin s jejich hradem nebo do pevnosti Königstein, dříve patřících pod územní správu koruny české. Do sousedního chudého Saska z pohledu celého Německa na rozdíl od nás spolkový stát systematicky již mnoho let investuje prostřednictvím principu solidarity a přerozdělování daní  právě chudým regionům. Nešlo by to konečně i u nás?

 

Josef Zoser

emeritní, dlouholetý starosta obce Jiřetín pod Jedlovou